Rok 1977 se v amerických kinech stal mezníkem v historii science fiction. Ačkoli byl tento žánr ovládán podřadnými braky, premiéra dvou trháků vše změnila — byly jimi Hvězdné války George Lucase a Blízká setkání třetího druhu od Stevena Spielberga.
Třebaže byla Lucasova nostalgická vesmírná série v té době úspěšnější (a stala se nejvlivnějším filmovým fenoménem druhé poloviny dvacátého století), dnes je více ceněno Spielbergovo laskavé vyprávění o prvním kontaktu s mimozemšťany. Vskutku, během třiceti let, kdy Lucasova trilogie získala špatnou pověst kvůli bídně přijatým novým dílům, jež předcházejí ději původní trilogie, se Blízká setkání zařadila k výpravným dílům tak významným, revolučním a vzbuzujícím úctu, jako jsou Metropolis, 2001: Vesmírná odysea a Blade Runner. Pokračovat »
Pokud z hollywoodské zamilovanosti pro filmové série vzešla alespoň jedna dobrá věc, je to ta, že ještě než se z filmu stane trhák, musí herci a členové štábu většinou podepsat smlouvu o účasti v dalších pokračováních snímku. To znamená, že pokud jste si zamilovali chlápka, který hrál Spider-Mana v prvním dílu, budete mít jistotu, že ve třetím dílu uvidíte toho samého. Podobně také talenty v zákulisí zůstávají často dlouho ve vleku a dodávají sériím jednotný tón, přístup a provedení, což je rys pro nedávnou kinematografii poměrně neobvyklý.
Většinou je dáno, že dvojky jsou horší než jejich předchůdci, a je vždy příjemným překvapením, když je následovník stejně dobrý (nebo dokonce lepší) než film, ze kterého vzešel. Možná teď čekáte, jak řeknu, že senzace roku 1991, Terminátor 2: Den zúčtování, je jednou z výjimek. No, na to se nechystám, ale vím, že 